Dnes jsme na ulici potkali náhodnou dívku, jejíž kamarádka Janička, jak jsme se později dozvěděli, dnes slaví své jedenácté narozeniny. Rozhodli jsme se tedy tuto životní událost zdokumentovat, abychom neochudili žádného z Vás o tak důležitou informaci. Přinášíme Vám jako první rozhovor s čerstvě jedenáctiletou Janičkou.
Nyní rozhovor před oslavou:
R: Ahoj Janičko, jak ses dnes vyspala a jak se těšíš na odpoledne, kdy to všechno pořádně oslavíte?
J: Vyspala jsem se dobře. Těším se.
R: Nerozpovídala by ses nám trochu? Potřebujeme nějaký materiál, víš?
J: Jako jo, no. Já jak jsem ráno vstávala, tak mě docela bolela hlava. Tak jsem pak teda šla se umejt, ale netekla voda. No to jsem si teda řekla něco sprostýho, to neřeknu co, a šla jsem ke Kačce se umejt, protože mi psala na fejsu, že u nich to jakože teče. Tak jsem šla tam. No a pak nevim, povídaly jsme si s Kačkou a tak. Nic extra jako. No a teď kecáme spolu, žejo. (směje se)
R: Bude ti už jedenáct let, cítíš se na takový věk?
J: Jako já bych byla už radši starší, víš co, chodit s kámošema na diskotéky a prostě si užívat. Tohle mě moc jakože nebaví, no. Ale zase na druhou stranu jsem mladá, mám na všechno čas. Nevím.
R: Co myslíš, že dostaneš za dárky? A jaký dort?
J: Já nevim, mi to je celkem jedno, ale chtěla bych novej iPhone, tenhle starej co mám je už na nic, ve škole se mi smějou a mám kvůli tomu problémy docela. Ale to nebudeme rozebírat. Prostě mi naši zase daj nějaký blbosti, oblečení, sešity, plyšáky. Marný. No a dort, dort asi nedostanu, protože mi ho táta minule snědl a šíleně se pohádal s mámou, takže máma prej už na to kašle a nic mi nedělá ani nekupuje.
R: Dort by ale měl být u každých narozenin, nechystá maminka přece jen překvapení?
J: Jako asi ne, protože táta by to stejně objevil. On každou noc chodí a šmejdí po bytě, co by kde snědl. Máma na něj teď už i nastražila jed na krysy, a to mi přijde už jakože moc, no. A tátovi taky, prej se chce rozvíst. Že nebude dělat mámě otroka, aby se ani nemohl najíst. Já nevim, je to těžký prostě, mám teď špatnou náladu, tak se omlouvám jestli mluvim nějak blbě.
R: Vidím, že náš rozhovor se chýlí ke konci, co bys chtěla vzkázat našim čtenářům?
J: Mějte se pěkně, líp než já. Ach jo. To zas budou narozky na hovno.
Janičku jsme pak večer zastihli, jak brečí na schodech před domem. Okamžitě jsme se jí zeptali proč brečí a jaký má pocit z oslavy:
R: Janičko, copak se stalo?
J: (brečí) Já nevim, prostě. Ti naši jsou úplní kreténi. Máma teda přece jen koupila nějakej rychlej dort v obchodě, že si ho uděláme. Táta koukal na fotbal a zaslechl nás. Jsme slyšely, jak se zvedá, tak jsme chtěly ten dort rychle jakože schovat někam, ale nestihly jsme to. Mamce se klepaly ruce a půlku ho plácla na zem, druhá půlka zůstala přilepená na plechu. A táta začal strašně řvát, až se normálně třásly stěny a drncaly skleničky co máme po babičce. Vzal ten dort ze země a pleskl ho mámě na obličej, ať si ho prej sežere sama. No máma vzala ten plech s druhou půlkou dortu a hodila ho po tátovi. A tátu to zasáhlo do ruky ostrou hranou toho plechu, takže mu začala týct krev. Já nevim. Jsem pak utekla do svýho pokoje, řvali tam ještě na sebe, slyšela jsem, jak po sobě házejí ten dort a pleská to všude po kuchyni.
R: A co bylo dál?
J: No pak se nějak usmířili, vzali mě mezi sebe a dali mi jakože společně dárek. Jenom jeden. Tak jsem měla jako radost, protože to muselo bejt něco drahýho, když mi to dali oba a jeden. A ještě se usmířili kvůli tomu. Jsem měla fakt radost. Jsem začla trhat ten papír a nadšení bylo v p*deli. Ach jo. (brečí)
R: Co jsi dostala, že tě to tak zklamalo?
J: Nějakou pitomou čokoládu, že prej nemají prachy na nic lepšího. Já nevim. Já asi uteču z domu ke Kačce, s našima to je děsný, fakt. A už mě nech.
Vzdálili jsme se tedy. Ani jsme netušili do jakých rozměrů mohou jedenácté narozeniny dospět. Tento srdceryvný příběh budeme nadále sledovat.
[RÁ]
