pondělí 28. července 2014

LOJZA BYLA NA NÁKUPU

Dnes se našemu magazínu povedl skutečně parádní úlovek. Lojza Páleníková z Prahy 6 se rozhodla, že si nakoupí zásoby potravin na celý příští týden. Sebrali jsme se tedy a vyrazili s ní na dobrodružství do samoobsluhy.

Lojza jako první vzala nákupní košík, bude přeci dělat velký nákup na celý příští týden. Nestačíme ani projít vstupem a košík se již plní: deset rohlíků, dvě červené papriky, dvě čabajky, trvanlivý salám, deset vídeňských párků, čtyři jablka, jeden citron, jeden kečup, jeden 30% eidam, balík špaget a kilo brambor.

"To si pochutnám," těší se Lojza na cestě z obchodu. "Jen ty ceny, ty jsou vysoké, se svým důchodem jen tak tak vyjdu," stěžuje si vzápětí. My přejeme Lojze dobrou chuť a nižší ceny při dalším nákupu.

[ČU]




UKRADL PRÁZDNÝ KUFR

Na světlo světa se dostává rok starý případ, kdy v pražském Karlíně ukradl až do nynějška neznámý pachatel kufr, jež neobsahoval nic kromě vzduchu.

Nyní detektiv A. O. z Útvaru pro vyšetřování krádeží v restauracích odhalil pachatele, jenž prázdný kufr odcizil. Není jim nikdo jiný než Josef Lakatoš z Horních Soukenic, který má s tímto druhem krádeží již bohaté zkušenosti.

V seznamu ukradených věcí má už například nepopsaný sešit, vylitou lahev, předem vykradenou truhlu či vytrhanou knihu. Za tyto opakované zločiny mu hrozí trest až dva roky a nucené práce naplňování prázdných nádob obsahem.


[CI]

ROZHOVOR S ROMANEM KUČAVÝM

Dnes jsme si pro Vás připravili skutečnou lahůdku, interview s předním českým odborníkem na takzvané blábolení, nebo taktéž tlachání, žvatlání, kecy. Pan Kučavý se touto problematikou zabývá již více než půl století, proto věříme, že zodpoví veškeré naše pichlavé dotazy a uleví Vašim nervům, které již jistě netrpělivě čekají, jaké že ty dotazy budou. Jdeme na to.

R: Dobrý den Romane, jsme Vaší návštěvou velice poctěni. Na začátek byste nám mohl povyprávět nějaký svůj životní příběh, ten Váš bude určitě velice zajímavý.
K: Tak zaprvé bych chtěl samozřejmě poděkovat svým sponzorům, kteří mě sponzorují, čtenářům, kteří mě čtou, posluchačům, kteří poslouchají, prostě všem těm lidem, díky kterým jsem tam, kde jsem a nejsem jinde, tam, kde bych třeba ani být nechtěl, například bych rozhodně nechtěl dělat manuální práci, víte, pracovat rukama, to ne, to bych fakt nechtěl, ale mám dobrého přítele, ten pracuje rukama, prý si vydělá dost peněz, chválí se tím přede mnou, jenže já si vždy v duchu říkám, ha, kdybys věděl kolik vydělávám já, no jistě, že to nemůžu říct nahlas, přišel bych o dobrého přítele.


R: Zdá se, že v blábolení máte opravdu praxi. Povězte nám, kde jste se k samotnému oboru blábolení dostal? 
K: Tak v zásadě bych to shrnul do takových třech základních bodů, od kterých se celá má odpověď, jak bychom hezky česky řekli, odpíchne, nebudu to zdržovat, zaprvé bych chtěl tedy podotknout, že já jsem tuto činnost zdědil po otci, on byl totiž u nás v JZD, to bylo ještě za minulého režimu, fakt v blábolení špička, on třeba měl podojit krávu a celý den tak blábolil, až to raději udělala Maruška, ano, Maruška, ta chuděra, co už nedávno odešla, no, snad se jí tam v nebíčku bude dařit dojit, za druhé a za třetí bych to shrnul tak, že už jsem zapomněl otázku. 

R: Dobrá tedy, my to asi nebudeme prodlužovat a odložíme interview na další termín, snad se tentokrát lépe vyspíte a budete míň blábolit. 
K: Víte, některé dny je to lepší, jiné horší, v ty lepší je to lepší a v ty horší pochopitelně horší, někdy je to ovšem úplně naopak, takže v horší dny to je lepší a v lepší horší, protože já si ty dny někdy pletu, nevím, který je horší a který lepší, zkrátka lepší, horší, horší, lepší, horší, lepší. 

Rozhovor skončil a nic jsme se nedozvěděli. Nebuďte ale zklamáni, vytipujeme si pro pana Romana Kučavého, odborníka na blábolení, lepší den a v ten ho vyslechnem. 

[RÁ]


IMPERIALISTICKÝ RŮŽOVÝ OBJEVEN

V brzkých ranních hodinách všemi telegrafními uzly mezi zlatokopy, drahokamokopy a trpaslíky proběhl dlouho očekávaný záchvěv, jenž se zapíše do dějin jako signál HUH!, jelikož nesl tak neskutečně důležitou informaci, o které Vám píšeme opět jako první na světě.

Vše začalo před pětapadesáti lety na sibiřské sovětské univerzitě Sovetskaya Krasnaya, v níž toho času profesor Vasilij Drahokamovič Diamantov vedl svou skupinu nadaných žáků ke studiu drahých kamenů. Vědomosti bral ze starých kozáckých knih, se studenty pořádal dobrodružné výpravy do hlubokých sibiřských lesů, jež se díky zapálení pro věc často protahovaly až na několik měsíců. Při jedné takové výpravě student Džavad Chujakov, jenž se podle profesorových poznámek toho dne "v husté mlze ztratil z dohledu na několik hodin", objevil jeskyni, ve kteréžto na zemi našel povalující se kámen růžové barvy. Vzal jej tedy do kapsy a pomocí sovětské technologie rudě zvýrazňující stopy se dostal opět k profesorově skupině.

Jak ukázal výzkum, kámen byl skutečně na první pohled růžový, ovšem pod mikroskopem se objevily modrobíločervené ornamenty nápadně připomínající americkou vlajku. Vasilij Drahokamovič Diamantov ještě více zrudl, označil kámen jako imperialistický růžový a okamžitě jej vložil do karantény mezi carský zlatavý a stalinův korodující (jež se vyznačoval povrchem pokrytým drobnými krystalky v podobě byst Stalina a opravdu krátkou životností). Z historických záznamů tehdy celá skupina Vasilijových žáků mizí i se samotným Drahokamovičem Diamantovem. 

Po tomto drahém kamenu bylo později vyhlášeno množství pátracích akcí, žádná úspěšná, jediným známým exemplářem tak byl onen kus nalezený před padesáti pěti lety. Až dnes ráno přišla ona dlouho očekávaná zpráva. Další kus byl nalezen. Stalo se tak na výletě bohatého neměckého důchodce, který si zde užívá poslední měsíce svého šťastně prožitého života. Tento muž se zrovna procházel po břehu Wachkatschého jezera, když znenadání zakopl o kořen zde stojícího stromu a dopadl do měkkého bláta, jež mimo odpadu z nedaleké jaderné elektrárny skrývalo taktéž tento vzácný kousek. 

Důchodce Edmunda Goldsteina kámen zaujal, proto se ihned zvedl z bláta a spěchal zpět do svého skromného třípatrového domu uprostřed kanadských lesů zavolat dávnému příteli, jenž byl obeznámen s tímto případem, potvrdil mu vzácný nález a vzápětí novinku celosvětovou sítí důlních telegrafů přeposlal dále. Nyní se o kámen přou nejznámější obchodníci a nabízejí astronomické částky, mezi nimi samozřejmě nechybí ani David Birdbaum, majitel vyhlášeného obchodu s drahokamy na newyorské Páté avenue. 

[CI]


JANIČKA OSLAVILA JEDENÁCTÉ NAROZENINY


Dnes jsme na ulici potkali náhodnou dívku, jejíž kamarádka Janička, jak jsme se později dozvěděli, dnes slaví své jedenácté narozeniny. Rozhodli jsme se tedy tuto životní událost zdokumentovat, abychom neochudili žádného z Vás o tak důležitou informaci. Přinášíme Vám jako první rozhovor s čerstvě jedenáctiletou Janičkou.


Nyní rozhovor před oslavou: 

R: Ahoj Janičko, jak ses dnes vyspala a jak se těšíš na odpoledne, kdy to všechno pořádně oslavíte? 
J: Vyspala jsem se dobře. Těším se. 

R: Nerozpovídala by ses nám trochu? Potřebujeme nějaký materiál, víš? 
J: Jako jo, no. Já jak jsem ráno vstávala, tak mě docela bolela hlava. Tak jsem pak teda šla se umejt, ale netekla voda. No to jsem si teda řekla něco sprostýho, to neřeknu co, a šla jsem ke Kačce se umejt, protože mi psala na fejsu, že u nich to jakože teče. Tak jsem šla tam. No a pak nevim, povídaly jsme si s Kačkou a tak. Nic extra jako. No a teď kecáme spolu, žejo. (směje se) 

R: Bude ti už jedenáct let, cítíš se na takový věk? 
J: Jako já bych byla už radši starší, víš co, chodit s kámošema na diskotéky a prostě si užívat. Tohle mě moc jakože nebaví, no. Ale zase na druhou stranu jsem mladá, mám na všechno čas. Nevím. 

R: Co myslíš, že dostaneš za dárky? A jaký dort? 
J: Já nevim, mi to je celkem jedno, ale chtěla bych novej iPhone, tenhle starej co mám je už na nic, ve škole se mi smějou a mám kvůli tomu problémy docela. Ale to nebudeme rozebírat. Prostě mi naši zase daj nějaký blbosti, oblečení, sešity, plyšáky. Marný. No a dort, dort asi nedostanu, protože mi ho táta minule snědl a šíleně se pohádal s mámou, takže máma prej už na to kašle a nic mi nedělá ani nekupuje. 

R: Dort by ale měl být u každých narozenin, nechystá maminka přece jen překvapení? 
J: Jako asi ne, protože táta by to stejně objevil. On každou noc chodí a šmejdí po bytě, co by kde snědl. Máma na něj teď už i nastražila jed na krysy, a to mi přijde už jakože moc, no. A tátovi taky, prej se chce rozvíst. Že nebude dělat mámě otroka, aby se ani nemohl najíst. Já nevim, je to těžký prostě, mám teď špatnou náladu, tak se omlouvám jestli mluvim nějak blbě. 

R: Vidím, že náš rozhovor se chýlí ke konci, co bys chtěla vzkázat našim čtenářům? 
J: Mějte se pěkně, líp než já. Ach jo. To zas budou narozky na hovno. 

Janičku jsme pak večer zastihli, jak brečí na schodech před domem. Okamžitě jsme se jí zeptali proč brečí a jaký má pocit z oslavy: 

R: Janičko, copak se stalo? 
J: (brečí) Já nevim, prostě. Ti naši jsou úplní kreténi. Máma teda přece jen koupila nějakej rychlej dort v obchodě, že si ho uděláme. Táta koukal na fotbal a zaslechl nás. Jsme slyšely, jak se zvedá, tak jsme chtěly ten dort rychle jakože schovat někam, ale nestihly jsme to. Mamce se klepaly ruce a půlku ho plácla na zem, druhá půlka zůstala přilepená na plechu. A táta začal strašně řvát, až se normálně třásly stěny a drncaly skleničky co máme po babičce. Vzal ten dort ze země a pleskl ho mámě na obličej, ať si ho prej sežere sama. No máma vzala ten plech s druhou půlkou dortu a hodila ho po tátovi. A tátu to zasáhlo do ruky ostrou hranou toho plechu, takže mu začala týct krev. Já nevim. Jsem pak utekla do svýho pokoje, řvali tam ještě na sebe, slyšela jsem, jak po sobě házejí ten dort a pleská to všude po kuchyni. 

R: A co bylo dál? 
J: No pak se nějak usmířili, vzali mě mezi sebe a dali mi jakože společně dárek. Jenom jeden. Tak jsem měla jako radost, protože to muselo bejt něco drahýho, když mi to dali oba a jeden. A ještě se usmířili kvůli tomu. Jsem měla fakt radost. Jsem začla trhat ten papír a nadšení bylo v p*deli. Ach jo. (brečí) 


R: Co jsi dostala, že tě to tak zklamalo? 

J: Nějakou pitomou čokoládu, že prej nemají prachy na nic lepšího. Já nevim. Já asi uteču z domu ke Kačce, s našima to je děsný, fakt. A už mě nech. 

Vzdálili jsme se tedy. Ani jsme netušili do jakých rozměrů mohou jedenácté narozeniny dospět. Tento srdceryvný příběh budeme nadále sledovat. 

[RÁ]

BANÁNOVÉ ORGIE NA ISLANDU

Není to dlouho, co starosta islandského městečka Skurevni světu oznámil, že hodlá ve vývozu banánů překonat celé Grónsko. Neotálel a již dva měsíce po zveřejnění svého výroku byla hluboko v horách v oblasti Óläfsdffdjördghzur zbudována gigantická banánová farma, jejíž nynější denní produkce se pohybuje v rozmezí dvou až tří kompletních banánů připravených k pozření.



Tento megalomanský projekt placený z kapes daňových poplatníků se v této chvíli sice může zdát jako vysoce ztrátový, opak je ale pravdou. Pokud farma vyprodukuje ideálně tři banány denně, což je 21 banánů týdně, těchto 21 banánů vynásobíme ovocným koeficientem 12,5% a odečteme daň z banánu 3%, přičemž stanovíme cenu jednoho produktu na 12 islandských šilinků včetně příspěvku na těžký farmářský průmysl (jež se vyhodnocuje dle poměru práce strojů a farmářů na daných farmách) a vynásobíme pracovními týdny v roce, vyjde nám neuvěřitelné číslo 2 110 425 300 islandských šilinků tekoucích do státní pokladny ročně, z čehož jasně vychází, že celý projekt bude ziskový již za 24 let. 

Nyní navíc mají Islanďané možnost ochutnat své vlastní kvalitní banány a nemusí dovážet mnohdy dražší náhražky tohoto ovoce z ciziny. Někteří podnikavci již taktéž vymýšlí, jak na novém průmyslovém odvětví vydělat a patentují si nejrůznější banánové vynálezy, které brzy změní celý svět. Na konec nutno dodat, že záměr starosty Üwe Ghöchgrla vyšel a islandská banánová farma produkuje o celé dva až tři banány denně více než všechny grónské banánové farmy dohromady.

[ČU]


NEUNESL SLÁVU TÍHY


Jak bývá zvykem, odlišní lidé jsou zajímaví pro ty neodlišné. A když je někdo odlišný svou velikostí, platí to dvojnásob. Své by o tom mohl vyprávět Bohuslav Jelen, jež svou nadměrnou vahou prohýbal stropy všech pěti pater cihlového domu najednou, pravidelně ucpával kanalizaci svými výkaly, či na sebe každý pátek upoutával pozornost, když se kutálel z kopečka, na jehož vrchu stojí hospoda Zvadlá višeň, do údolí na Praze 2, kde bydlel, křičíc sprostá slova na kolemjdoucí.


Pan Bohuslav byl všeobecně oblíbený muž. Mezi jeho záliby patřilo ucpávání odtoku záchodu, přejídání se nebo inventura lednice, na tyto činnosti si nejednou přivolal pomoc v podobě jeho kamarádů od Zvadlé višně, jež vždy ochotně pomohli. Sousedka A. Peterková barvitě líčí zvuky linoucí se z bytu nad ní při přejídacím dýchánku spolu s praskáním dřevěných trámů a odpadávající omítky ze stropu. "Byly to opravdu veselé časy," dodává a práská dveřmi. 

Bohužel, vše má svůj konec, a tak i pan Jelen musel jednou odejít. Zemřel náhle a nečekaně, ve spánku. Pohřební služba už jen vytáhla čabajskou klobásu napůl trčící z jeho stuhlých úst, později věnovanou Zvadlé višni, a naložila jej na korbu nákladního automobilu, kterýžto ho podle poslední vůle vyklopil do Černého moře. Po uvázání betonového bloku za nohu se pokojně ponořil do chladných hlubin. 

 
Vzpomínáme, nezapomeneme.

[RÁ]